Práce s teplem #2: Teplo dýmce vládne, proč vlastně?

Tepelná trilogieee, oujé. Prr, vo co tady jde? Rozhodl jsem se natočit třídílnou sérii věnovanou šíření, ovládání a dopadu tepla na naše dýmkařské řemeslo. Tentokrát jsem se nedržel zpět, proto vám nabízím výpravný epos v téměř hodinové stopáži!


V druhém díle si posvítíme na to, co všechno ovlivňuje šíření tepla v praktických aspektech dýmkaření. Do hloubky prozkoumáme systémy přenosu tepla i vlastnosti korunek a tabáků ovlivňující tepelnou výměnu. Zabrouzdáme do světa nabíjecích technik, vnímání intenzity dýmek a odlišení síly od agresivity. Objevíte tepelné režimy a zjistíte, jak je nejlépe ohnout tak, aby vyhovovaly vaší představě o ideální dýmce.

Mrkněte také na první a třetí díl – Teplo, jeho zdroje a dění v dýmce + Tepelná praxe.

Mezery v historii aneb cesta k HMS

Na začátku 20. století si dýmkaři uvědomili, že když položí uhlí přímo na tabáknedělá to dobrotu. V roce 1913 totiž vznikl muʽassel z dílny společnosti Nakhla, tedy tabák do dýmek (skoro) dnešního typu. Obsahoval melasu se spoustou cukrů, které po přímé návštěvě uhlí způsobovaly nahořklou chuť, pálení a kdovíjaké svinstvo. 

Vznikla potřeba důsledně ochránit tabák od styku s uhlím za předpokladu, že teplo se musí tak či onak do tabáku nadále přenášet. První pomůckou, sloužící k vytvoření mezery mezi tabákem a žhavým uhlím, byl proděrovaný kovový či keramický plíšek. Stále sice propadala spousta popela do tabáku, ale i přesto nadskakovaly arabským dýmkařův turbany radostí.

V 60. letech se začal komerčně používat alobal a tam už nevíme, kdo a kdy přesně obalil první korunku touhle lesklou parádou a propíchal ji skrz naskrz. Vše o alobalu a jeho použití si můžete připomenout v článku o práci s alobalem a také se naučit připravit alobalového šneka, o kterém ve videu klábosím. Zmíněný Kazašský styl nabíjení nebo dnes už úsměvný Pepastajl si můžete dát k tomu! 

Své místo v historii má také badcha, populární a také nejlevnější bezalobalové řešení. Vzniká kolem roku 2009 v Německu a stalo se velmi populárním po celé Evropě. Najdete jej v podnicích i dýmkařských domácnostech. Kovový poklop s dírami, komínem pro odvod přebytečného tepla a sítkem pro uložení uhlíků. Neuděláte na tom žádnou dýmkařskou hitparádu, ale funguje to.

To pravé HMS

V roce 2012 nám Reza Bavar nadělil dýmkařskou revoluci, a to Kaloud Lotus. Kovový boxík s regulační pokličkou, který definoval moderní éru dýmkaření. Celý příběh si můžete poslechnout v mé Hookah Talk Show, nyní se zaměříme na praktickou stránku věci.

Mezi klíčové vlastnosti tohoto typu HMS patří
  • kompletní náhrada alobalu,
  • jednoduché použití aka relativní blbuvzdornost (uhlí polož dovnitř, nahřej a funguj),
  • regulace tepla pomocí pokličky,
  • rovnoměrná distribuce tepla do tabáku i korunky, 
  • uchrání tabák před popelem, 
  • setrvačnost (udrží teplo déle než alobalová korunka),
  • variabilita (spousta možností rozložení uhlí a distribuce tepla).
Jedním z hlavních rozdílů mezi alobalem a HMS typu Kaloud Lotus je šíření tepla. U alobalu využíváte zónový prohřev, v případě HMS rovnoměrnou distribuci tepla. Pokud vás to zajímá v detailu, mrkněte do na článek s tepelnými ilustracemi (scroll down)!

Korunkologie

Ano, je to trochu věda. Co vše ovlivňuje dýmku z hlediska korunky? Fíha, je to typ korunky a zní vycházející tvar. Miskovitý tvar, případně ploché dno korunky. Tloušťka stěny, objem korunky a pórovitost materiálu. Hlína, kov, sklo, silikon – každý matroš vede teplo po svém. Přítomnost glazury také mění vlastnosti korunky. Poté je zásadní proudění tepla v daném typu korunky, což ovlivňuje rychlost prohřevu a výslednou intenzitu session.

A víte co? Videjko vám to krásně vysvětlí, netřeba sáhodlouhých pasáží. Takovou rychlou rekapitulaci můžete najít v článku o výběru korunky, který jsem sepsal pro Shanti. Tehdy ještě s přesvědčením, že silikonová korunka skvěle přenáší teplo 🙉.

Teplý tabák

Tepelná odolnost tabáku, to není zrovna něco, co by nám výrobci na balení prozradili. Došli jsme k určitým závěrům experimenty a metodou pokus-omyl. Co s tepelnou odolností v případě tabáku souvisí?

Je to cut, neboli míra nařezání tabákového listu. Jemný cut, tedy drobné lístky a žádné stonky, si může dovolit snad jen Tangiers. Nemá téměř žádnou melasu, listy jsou drobné a i přesto vydrží randál tepla. Jinak čím menší částice listy tvoří, tím rychleji je teplo spotřebuje a razí si cestu dále. Jiné značky tento typ řezu listu doplňují o hustou, marmeládovitou melasu, aby listy ochránily. Proto střední cut, cca do 5 mm list a porce stonků, je pro světlý i černý tabák tou ideální cestou. Hrubý cut, kde listy připomínají netopýří křídla a z klacků postavíte teepee, nám zase v horní vrstvě tvoří krustu a výsledkem je nedopálený tabák na konci session.

Roli hraje také množství melasy. U vysušené směsi, vzniklé špatným skladováním, nebo vašim vymačkáním, dochází k rychlému výparu zbývajících složek směsi. To znamená krátkou session s nevýraznou chutí a tabákem, který příliš tepla nevydrží. Rychleji se ale odpaří nikotin z listů, tudíž vám může připadat silnější. Přemelasovaná kejda zase potřebuje hromadu tepla, abyste vypařili co je potřeba. A jak se nám vypařují cukry i aromata se dozvíte v prvním díle tepelné trilogie.

Sféra nabíjení, utlačení a dotyků

Kdyby vám k poslechu videa chyběly fakta černé na bílém, vše jsem shrnul u návodu k nabíjecím technikám. O nabíjení na dotyk či bez a o větrací, středové šachtě se dočtete v článku o nabíjecí technice fluffy pack, důraz na stupeň utlačení nalezete v článku o nabíjecím stylu dense pack.

Vnímání intenzity

Pro někoho málo, pro jiné příliš. Se subjektivitou se v dýmkaření musí počítat. Proto existuje pouze málo zaručených postupů a věcí, na kterých se jako komunita shodneme – kupříkladu že rychlozápalné uhlíky jsou zbraní hromadného ničení. Dále se naše názory místy až obdivuhodně liší. Propastné rozdíly velikosti Macochy panují např. ve vnímání intenzity takřka čehokoliv v dýmkaření.

Kamarádova dýmka vám nechutná. Aha, on to musel nějak posrat! Snad jen obrazně, doufám. Dobrá tedy, nabijete si vlastní. Vše je sluníčkové jako žákovská v první třídě, předáte tedy náustek onomu kamarádovi se sebevědomým úšklebkem. A ten vám řekne, že je to slabé a jeho je lepší. Dříve než se začnete liskat šlauchy po zádech, si přiznejte prostý fakt – tahle situace je běžná a naprosto normální.

Zaměříme se na chuť jako takovou a její intenzitu. Osobně mi vyhovují dýmky, které mají z hlediska chuti intenzivní start, dlouhotrvající „střed“ a pozvolný závěr. Nabíjím bez dotyku, do klasické korunky. Můj kamarád, nazveme ho třeba Barnabášem, při kouření mých dýmek přidává teplo až na hranici škrábavosti a pálení – poté mu dýmka chuťově vyhovuje. Vrátí ji a já se skoro zakuckám, okamžitě reguluju teplo a zachraňuju, co se dá.

Tak jsem hotentot já, nebo on? Nikdo z nás. Pouze jeden z nás má práh vnímání intenzity posunutý výš než ten druhý. Při kouření sólo je to v pohodě, u dýmky určené všem přísedícím je to vabank. Lidé s takto posunutým vnímáním si rádi dopřávají dýmky na touch, chtějí intenzivní chuť i dým. Taková dýmka ale nevydrží věčně, protože odpařujete rychleji velké množství látek z tabáku – jednou je vypaříte a jsou pryč. Já všude v podnicích 3x opakuji, ať mi to nabijí bez doteku např.

Chuťově mi vyhovují mixy s lehkým tabákovým podtónem v rovnováze s příchutí a vůní, která mi neodjebe nosohltan. Spousta dýmkařů ale preferuje tak intenzivní aromata a chutě, že se z nich dávím a neustále piju jako nemocný velbloud, abych zahnal chuťový knedlík v krku a na patře. Yes, jako černotáři mi tohle způsobuje mnoho německých světlot.

Abych do toho příliš nezabrušoval, zde je krátký seznam věcí, které můžete vnímat v dýmkaření odlišně než váš kamarád u dýmky přísedící:
  • intenzita přenosu tepla do tabákové směsi (nabití s dotykem/bez, vše zmíněné v korunkologii atd.), intenzita bublání dýmky (hlasitost, typický zvuk) a tahu z dýmky (s větším/menším odporem),
  • agresivita tabáku (závislá na složení tabáku, nabití, množství tepla, dobrém prohřevu atd. → zvládnu/nezvládnu potáhnout), tepelný režim (režim nízkého/vysokého tepla),
  • intenzita kouření dýmky (málo, často, furt), vůně i chuť tabáku (aklimatizace, sedání na patro, voní/nevoní), pachuť u kouřené příchutě (tvrdá voda, RZU, mosaz, nacucaná korunka, nemytá dýmka i hadice, melasový hit z nerez. molasses catcheru),
  • množství produkovaného dýmu, délka nahřívání na začátku session, vnímání síly tabáku, stav těla během kouření dýmky (únava, hlad, opilost, okysličení krve atd.) a bonus ve formě intenzity zážitku (významný den, po dlouhé pauze, na zajímavém místě či ve spojení se zážitkem)!
Tepelné režimy

Z řádků výše už vám asi došlo, že teplo opravdu vládne dýmce. Stejně tak už víte, že váš vlastní dýmkařský styl je unikátní a je docela jedno, jestli sedne všem, nebo bude pouze osobním potěšením. Vy sami si určíte, jaké množství tepla bude do tabáku proudit + co, jak rychle a v jakém množství se ze směsi vypaří. A já bych to celé završil a shrnul právě formou tepelných režimů, které definují vaši ideální představu o kouřené dýmce.

REŽIM NÍZKÉHO TEPLA

To jako znamená, že mi to nedýmí? Akorát že vůbec. Tohle je tepelný režim pro ty z vás, kteří kladete důraz na jemnost. Chuť tabáku není invazivní, přesto je výrazná. Uvítáte také fakt, že v tomto režimu a při aktivní práci s uhlím vytvoříte kvalitní dvouhodinovou session (i více, závisí klasicky na všem vč. gramáže) s konzistentní kvalitou chuti i dýmu.

Abych to charakterizoval, u režimu nízkého tepla využíváte menší množství (dva uhlíky) či nižší velikost uhlíků (půlky i klasické kostky). Působíte v rozmezí 180°C až 200°C. Vypařujete menší množství látek z tabáku, zato delší dobu. Cílem je „slabá“ až středová dýmka – dobré množství dýmu, jemná chuť, průměrný výpar nikotinu.

Schválně vynechávám, řekněme, režim středního tepla. Je to stav, kdy se milovníci prvního i druhého režimu mohou u společné dýmky shodnout a takto ji dále kouřit. Najde si jej každý z vás a bude to stav, ve kterém budete chtít vydržet co nejdéle. A ten závisí čistě na vašem vkusu, typicky je to 200°C +- 10°C nahoru dolů – intenzivnější režim nízkého tepla, nebo jemnější režim tepla vysokého. Dobrá pakárna, co?

REŽIM VYSOKÉHO TEPLA

Fajaaaa! Jsem (vy)pařit. Tento styl vyznávají ti z nás, kteří máme to vnímání intenzity holt posunuté k výšinám. Jemná dýmka, průhledný dým a žádný buzz?! Ne, díky. My chceme mohutný výpar, olalá. Cílem je intenzivní, všeobjímající chuť. Mrak dýmu, že by zastínil slunce. Ať to dává, takže ten nikotin řádně vysmažíme v co největším množství. Dotyku tabáku s HMS/alobalem se nebojíme.

Tak si to popíšem. Pracujete s větším množstvím (3 a více) či velikostí uhlíků (26mm a více), působíte v rozmezí 200°C až 220°C. Vypařujete rychle velké množství látek v tabáku, které se postarají o intenzivní zážitek z dýmky. Bohužel s dopadem na výdrž session, v závislosti na gramáži může taková dýmka „umřít“ klidně po hodině. Dále už je to spíš takové trápení bez chuti, případně tabák kolísá na hranici své tepelné odolnosti a může s začít smažit.

Ale to nám může být jedno, radši než dvě dvouhodinové jemnůstky si dáme jednu výraznou dýmku na hoďku a půl – každý k tomu přistupuje jinak. Obecně je cílem středová až intenzivní dýmka – velké množství hutného dýmu, výrazná chuť a důraz rychlé odpaření většího množství nikotinu.

Jakub Kopáček

Žádné komentáře:

Okomentovat

Instagram