Jak jsem psal knihu #2

A jak to bylo s knihou dál? Smlouva podepsaná, koncept jakž takž promyšlený, teď už jen zlomit hřbet nad klávesnicí a začít plodit veledílo! Byl jsem tehdy hodně sluníčkový optimista. Múzo, ty kreativní běhno, kde jsi?

Jiříkův malý paleček a Dýmkařská bichle
(zdroj: Jiří Staněk)
Ve smlouvě bylo jasně napsáno, že k tvorbě knihy nemohu využít svoji redakční opici, která za mě už léta píše Dýmkařův koutek. Takže co teď? Asi jako fakt psát! Začnu matematicky. Smlouvu jsem podepsal v lednu 2018, vymýšlení konceptu a jeho schválení mi vzalo 3 měsíce. Najednou byl duben, a tedy 90 dní do odevzdání rukopisu. „Pche, levou zadní!“

Klídek, vždyť mám ještě čas

No jo, to byl veletrh sem, a to mě poser tam. Akcičky, výlety, degustace. Vítej, tetičko prokrastinace. Tahle přízračná teta na mně visela jako klíště dlouhé měsíce. Rozhodl jsem se ji tedy upálit žhnoucím sluncem a obrousit o pouštní duny – v květnu jsem vyrazil na 2 týdny do Ománu s úmyslem napsat podstatnou část knihy.

Bylo to orientální porníčko. A jak už to tak s pornem bývá, vezme si veškerou pozornost diváka. Tedy až na ty boční reklamy typu Majitelé posiloven ho nenávidí a Proměň pérko v obří penis, které vcelku rozptylují. Takže jsem psací rozvrh poupravil – ve dne lenošit, v noci datlovat. Po západu slunce jsem se uprdelil na polštářích hotelového shisha baru, sluchátka do uší, dvojité jablečné neštěstí v dýmce a zkusil napsat pár vět. Múza nepřicházela. Zformátoval jsem si tedy alespoň wordovskou šablonu, napsal čtyřicítkou fontem Dýmkařská bible a pustil si South Park. Jestli to takhle půjde dál, jsem v pěkné bryndě. Nejtěžší je začít.

Po týdnu mě už ten hummus a písek mezi půlkama začal nudit, a tak jsem tetu prokrastinaci odložil v místním baru a sedl k regulérnímu psaní. Udělal jsem velice amatérskou chybu – začal jsem úvodem. „Kubooo, ten se přece píše až na konec, ty trotle!“ Noťas nejde tak jednoduše zmuchlat a vyhodit do koše, kdyby to šlo, měl bych dnes už tak 21. notebook. Po týdnu usilovné práce jsem ze sebe dostal úvodní kapitolu Hledá se dýmkař. Pět stran za 7 dní. Jsem v prdeli.

„Produktivní večer v Ománu“
Autorský sprint

Přišlo zkouškové. Vybéčkoval jsem ho v rekordním čase, což mi ale nebylo nic platné. Bylo 11.6. a do odevzdání textu zbývalo 19 dní. Šéfredaktora jsem samozřejmě celou dobu ujišťoval, že jako makám, no stress. Mých ubohých 5 papírů bylo však hodně daleko od minima 135 stran. No nic, je na čase zařadit dvojku a dupnout po plným, jedu domů.

Měl jsem kliku, doma bylo prázdno. Naši odjeli na několikatýdenní válendo do Tunisu, ideální. Něco se ve mně přeplo. Má nezodpovědnost a obrovský tlak mi vyčistili mysl a já se zavázal, že tu knihu dokončím v termínu, i kdybych na tom bytě měl vypustit duši. Nakoupil jsem pár kilo tabáku, čaje a uhlí, a tím jsem přestal téměř na tři týdny pro okolní svět existovat (s výjimkou Dýmek na kopci). Jdeme na to!

Nastavil jsem si efektivní rutinu. V 8:00 budík, do 8:30 sprcha, zoubky, snídaně, do 9:00 příprava dýmky a konve s čajem. Píšu. Ve 12:00 přebíjím, schramstnu kuskus, vařím čaj. Píšu. V 15:00 na hodinku power nap (poslední týden už ani ten ne #zerofuckingtime). Píšu. Ve 20:00 dojídám zbytky, přebíjím a vařím čaj. Ve 23:00 krize, nadávky a prosby k vyšší mocnosti. Ve 2:00 usínám mentálním vyčerpáním. Devatenáct dní, bejby.

Bolely mě oči, syndrom karpálního tunelu v obou dlaních lvl týden v kuse honím, má prdel připomínala rozbředlej sejra, který někdo hodil na rozpálený chodník. V mozku prázdno. Ale dokázal jsem to! V den odevzdání se na mě smálo 230 NS textu :)

Tahle fotka vystihuje přesně můj tehdejší mentální stav
(Ne)budu do toho zabrušovat

Po menším mozkovém kolapsu a týdnu sledování motýlů mě vrátil do reality e-mail od šéfredaktora. Dle jeho slov byl text sice skvělý, ale 230 NS je trochu víc, než na čem jsme se domluvili. Obecná poučka říká, že škrtáním a přepisováním vzniká ten nejvymazlenější text. Remcal jsem sice jako stará Blažková, ale přistoupil jsem k redukční dietě.

Předhodil jsem knihu svým oponentům a korektorům z řad dýmkařských kapacit, laiků i kamarádů-nedýmkařů. A ti do toho zabrousili takovým stylem, že nezůstal pixel na pixelu. Věcných a tématických přešlapů bylo několik, avšak stylistických, gramatických a významových chyb tam bylo jako švábů v americké matraci. Byl evidentní rozdíl mezi textem, který jsem psal relativně fresh po snídani a unaveným škrabopisem v 1 ráno. Výsledkem byla velice výživná zpětná vazba, na základě které jsem vypustil 5 kapitol, přepsal dalších 12 a zredukoval celý text na 190 NS. S pomocí dýmkařského boha a několika výmluvných argumentů mi to u Albatrosu prošlo. Kniha je napsaná! Co dál?

Banda přísných korektorů!
Orbis pictus

Autor je v zásadě jen továrna na text, další věci jako obrázky, obálku a celkovou grafickou stránku knihy řeší nakladatelství. S tím jsem se nehodlal smířit, protože jsem tušil, že mi tam na obálku prdnou třeba vonné tyčinky, čaj a Aladinku na tureckém koberci. Tůdle, zrobím si to sám! Není to běžná praxe, aby si pisálek u nakladatelství řešil všechno na vlastní triko. Šéfredaktor mi to ale posvětil, takže nastal čas najít svůj výtvarný tým, protože mé obrázky z Malování asi nebudou to pravé ořechové.

Pár Pařmenů a jeho Společenstvo pro svůj úspěch využili kuchaře, debila a věštce. Pro své potřeby jsem sháněl podobnou trojici, a to kreslíře, fotografa a designéra. Svůj tým jsem nakonec složil z otravného studenta medicíny Marka (ilustrace), skoro-architektky Dény (obálka, grafický design) a fotografů Jiříka, Pavla a Ondry.

Navymýšlel jsem si toho tolik, že se až divím, proč jsem nedostal přes hlavu tělem od mosazky. Marek všechny mé ujeté představy ztvárnil s lehkostí sobě vlastní, i když místy koulel očima jako sova. Focení byla taky zábavná, těch rekvizit, divných aranžmá a prokouřených dýmek byla opravdu fůra. U Albatrosu to vše procházelo hladce, čekala nás však bitva o obálku! Tamním obchoďákům se tuze nelíbila představa minimalistické obálky v bílé barvě, nad kterou jsem už mnoho dní pohoňkával. Jakékoliv jiné verze byly ohyzdné jako třetí brada Haliny Pawlowské. Už to skoro vypadalo, že si Albatros vytvoří obálku sám, ale můj šéfredaktor vytáhl drápy a pochybovače přesvědčil o našem minimalistickém pojetí. Vyhráli jsme!

Jediná bitka, ze které jsem odešel jako poražený, byla ta o jméno knihy. Já chtěl prostě bibli, přes to vlak nejel. Albatros však na mé duchovní tendence příliš nedal, s biblickou tématikou se nic rozhodně vydávat nebude. Později mi došlo, že by i ve vyhledávači probíhaly řecko-římské zápasy, protože Dýmkařská bible je název mého seriálu o základech dýmkaření – to by nedělalo dobrotu. Ajajaj, co teď?! Lámal jsem si hlavu s trefným názvem celé měsíce, až mi jednoho dne při psaní došlo, že už teď mám ze všech těch stránek celkem solidní bichli. Aha! Tak proč ne, že? Bude to Dýmkařská bichle.

První obálkové pokusy
Sázej to tam!

Příval obrazového materiálu pozvolna plynul do Albatrosu, nastal čas z texťáku z Wordu a obrázků pomalu poslepovat knihu. To už jsem naštěstí neřešil já, to by dopadlo! Jako na trní jsem čekal na první verzi, která spatřila světlo světa v září. A čuměl jsem jako bezďák na inkasní lístek – byla to bomba! Nicméně i v bombě se může posrat pár drátků, proto jsme usedli ke korektuře. Tři dny, během kterých jsme přečetli knihu snad 8x a hledali gramatické a grafické mouchy. Na konci tohoto maratonu jsme to s korektorkou přejmenovali z korektury na komenturu – 501 poznámek, korekcí a komentářů putovalo do nakladatelství. Uff! A kniha šla to tisku na konci září.

Něco se mi tu pro vás narodilo

Konečně si můžu dáchnout? Ani omylem, nastal čas na informační a marketingovou masáž. Kniha měla přijít 28.11. do skladů nakladatelsví, to je spousta času sdělit světu to nejpodstatnější. Cenu knihy jsme nastavili velice přívětivě, navíc u předobjednávek s menší slevou navrch. Vyjednal jsem i dopravu zdarma – to vše přispělo k tomu, že jen v rámci předobjednávek se prodala celá třetina nákladu, oujé! Pro knihu jsme také vytvořili web, postupně uvolnili několik ukázek a naškrábal jsem také příběh o tom, jak Kuba ke knize přišel. Tragikomické bylo, že jsem knihu dostal do ruky až 3 dny po tom, co putovala k prvním předplatitelům. Pche, jak já trpěl u všech těch Instastories spokojených čtenářů!

Ke knize jsem se dostal až ve chvíli, kdy ji na párty u mě doma přinesl kamarád a dožadoval se autogramu. Poprvé jsem ji spatřil a rozzářily se mi bulvy. Porodil jsem knihu, jsem hrdý táta (a vlastně i máma, tvl)!

Porodní váha 400 g, je zdravá a připravená dělat radost!
Chřest

Každá správná bichle by měla být pokřtěna. Nijak mě však netěšila představa kněze, který ji chytí za imaginární hnátu a vykoupe ji v kýblu svěcené vody. A tak jsem vymyslel menší dýmkařskou akcičku. Celá ta šaráda se konala v brněnském podniku Slast. Narvali jsme podnik dýmkami i tabákem českých výrobců a doufali v to nejlepší. Během večera se vyskytly drobné zádrhely, avšak stalo se to nejpodstatnější. Šampáněm a špinavou vodou z vázy jsme pokřtili Dýmkařskou bichli. Za kmotra šel Libor Sádlík, majitel Shanti. Ten se později toho večera také objevil v druhém vydání mé dýmkařské panelové diskuze spolu s Jiřím Starým (Meduse), Martinem Klimem (Shisha Original) a Alexejem Belyaevem (Klaudlex Tobacco).

Co vám mám povídat, byl jsem nervózní imigrant před vstupem do člunu. S knihou v ruce jsem vstřebával pohledy desítek lidí – mé rodiny, přátel i věrných čtenářů. Po dlouhé době jsem tak nějak nevěděl, co říct, tak jsem se většinou jen tlemil jak želva, podepisoval a posílal do žaludku panáky na nervozitu. A je to, vydal jsem knihu, pokřtil ji a splnil si svůj sen.

Budiž pokřtěna!
Žhavá budoucnost

Co říct závěrem? Z dýmek vášeň, z vášně blog, z blogu radost i práce, z nich pak kniha. Na těchto základech můžete stavět (® Českomoravská stavební spořitelna). První náklad knihy zmizel za necelý měsíc, a tak je kniha už opět v tiskárně v rámci dotisku. Překlad do angličtiny je potvrzen a dá-li dýmkařský veleještěr, začneme na něm pracovat již tento rok!

Ani netušíte, jak velkou radost jste mi udělali. Nejen tím, že jste si knihu koupili, stejně z ní mám jen pár šušňí. Je to tím, že se vám kniha líbí a dokonce už z ní i aplikujete mnoho technik a vědomostí. Jdu si hodit nos dolů a vrátit se zpátky k blogu. Během minulého roku jsem povětšinou psal jen reporty z akcí a recenzí, jak psaných i natočených, bylo opravdu pomálu. S tím něco uděláme! Hau.

Jakub Kopáček

Žádné komentáře:

Okomentovat

Instagram